Měla jsem předpokládaný termín na svátek Zory, 26. 1. 2023. Bylo to mé třetí těhotenství, třetí porod. První porod byl velmi traumatizující v Rychnově nad Kněžnou 6/2019, neinformovaná prvorodička, porodnické násilí, medikace, nástřih, druhý porod byl absolvovaný po kurzu hypnoporodu v 12/2021 v Náchodě, opět byl použitý umělý oxytocin z důvodu „nepostupujícího“ porodu, jak by si personál představoval, ale jinak se snažili postupovat dle porodního praní a vše vysvětlovat, ptát se. Třetí těhotenství bylo v 1/2023, pouze 13 měsíců od předchozího, tělo bylo celkem vyčerpané, ne vždy úplně v pořádku, ale přesto vydrželo až do 9. měsíce. Do 7. měsíce jsem se snažila i o velmi pravidelný pohyb, co to jen šlo, poté už jen cvičit pánev, na konci třetího trimestru jsem pravidelně pila maliníkový čaj, jedla datle, chia… Už někdy ve třetím měsíci jsem oslovila Babet, která se tou dobou vzdělávala na dulu, zda by byl možný doprovod k porodu. Od první schůzky jsem se s ní cítila velmi v bezpečí, na stejné vlně, plná pochopení a taky v souznění, že u svého prvního porodu zažila taky neideální podmínky a že by bylo fajn už konečně zažít něco „ideálnějšího“.

„Cítila jsem v ni obrovskou důvěru a musím říct, že lituju jen jednoho – že jsem ji neměla u prvních dvou porodů. Že by to třeba dopadlo jinak, ne tak euforicky, ale zároveň bych tam měla přesně tu podporu, kterou žena vážně potřebuje a ne vždy ji najde (jen) ve svém muži.“

Všude jsem vždy četla přirovnání, „to je hrozné skoro jak porod“, apod., takže chtě nechtě to na člověku fixované zůstane, i když si v duchu říká všelijaké hypnomantry.

Nicméně Babet byla moc ráda, že bych ji chtěla jako doprovod, bohužel se termín porodu sešel tak, že kdybych porodila na předpokládaný den, bude ode mě velmi daleko právě na dulím kurzu. Naštěstí si můj prcek počkal, 30. 1. začaly kontrakce, nešlo už usnout, bylo to jen takové menstruační pobolívaní, nic hrozného, ale taky dost časté a nepravidelné.

Když to nepřešlo ani pod teplou sprchou, zavolala jsem Babet, že už je to tady, byla jsem ráda, že mě nijak nepřesvědčovala, ať ještě počkáme, že to třeba není ono, ale naopak mi dala důvěru.

Myslím, že bylo kolem 10. hodiny, když jsme dorazili do porodnice. Mě odvážel muž a společně s námi jely ještě naše děti. Bohužel celý ten proces přijímání byl naprosto šílený.

Během té chvíle probíhaly v porodnici Náchod údajně další dva porody, a jen lékařka mohla provést příjem nebo mě poslat domů… PA byla taková svým způsobem chladná. I přesto, že jsem tam byla řádně na registraci, i přesto, že jsem si svůj porodní plán/přání konzultovala 2x už před tímto dnem D, stejně měla milion otázek na všechno, vše zbytečné okolo, co jsem zodpověděla už několikrát někomu jinému.

Kontrakce, které jsem při příjezdu měla celkem časté najednou slábly, dula i já jsme obě viděly, jak jsem v absolutním diskomfortu a jak si přeju pryč. Nejvíc mě dostalo, když PA řekla, že jsem 40+4, takže bych už stejně brzy šla na vyvolání. Řekla jsem jí jen tak mimo řeči, že to ještě fakt ne a ona na mě začala startovat s jejich pravidly, absolutně nepochopitelně, když tam jsem sakra teď a sakra určitě rodím… I přes veškerou chuť sbalit se a odjet do jiné porodnice jsem to neudělala, nechtěla jsem ztěžovat práci dule a taky opět absolvovat ten proces někde jinde. Navíc moje další dvě děti s partnerem stále čekali už hodinu v čekárně, co tedy dál. Po hodině a něco konečně přišla doktorka, alespoň byla empatická, na rozdíl od PA, zkontrolovala, viděla, že žádný poslání domů nebude, prokonzultovala PP a šlo se připravit do boxu…

Tam přišla najednou skoro jako jiná PA, až jsem se Babet ptala, zda je to opravdu ta PA, co mě přijímala…  Nicméně najednou byla citlivá, ochotná, podle mého přání připravila bylinnou napářku. Dula na moje požádání pustila hudbu, dávala mi čaj, povídaly jsme si, uklidňovala jsem se na míči, občas ve sprše, čas velmi rychle plynul.

Pořád jsem se dobře otevírala, kontrakce trochu sílily, ale nic, co by bylo mnohem horší než silnější menstruační bolesti. Pamatuju si, že jsem se neustále se svou dulou smála, byla to nádherná uvolňující nálada, vše šlo přirozeně, nic víc nebylo třeba. Pak jsem už měla potřebu tlačit, během pár minut jsem věděla, že se jde do „finále“, Babet zavolala PA, ta chtěla udělat vnitřní kontrolu ještě, ale já sotva vylezla na lehátko – v tu chvíli mi vážně byl nejpohodlnější polosed, jen jsem několikrát zatlačila, taková největší bolest, ale zároveň to bylo tak rychlé, že si to ani vybavit moc nejde, dula mi během porodu dělala pár fotek, ale v 2. době porodní jsem již nechtěla, vzala mě jen za ruku. Při narození holčičky jsem pustila hřeben a padlo na mě obrovské štěstí. Dula mě několikrát ujišťovala, že je malá v pořádku, protože se mnou personál moc nemluvil a malá měla zakalenou vodu a 4x omotaný pupečník. Po kojení a všelijakém ošetření jsem ji nechala, aby šla jako doprovod k obléknutí a zvážení, změření Ivy. Cítila jsem v ni obrovskou důvěru a musím říct, že lituju jen jednoho – že jsem ji neměla u prvních dvou porodů. Že by to třeba dopadlo jinak, ne tak euforicky, ale zároveň bych tam měla přesně tu podporu, kterou žena vážně potřebuje a ne vždy ji najde (jen) ve svém muži. 

Babet byla laskavá, navštívila mě také během šestinedělí, přivezla skvělý vývar, co jsem hned během několika dní využila a vyslechla si moje hormonální bouře a trápení, dodala mi sílu, kterou by měli dodávat všichni lidé ženě v šestinedělí, ale z nepochopitelného důvodu dávají spíš neurotické tlaky… No, kdybych rodila jednou znovu, zvolila bych stejně.